Ze vzpomínek paní Zdeny Cirhanové, rozené Procházkové z Nesvačil
Bylo mi jedenáct let, když se začal naplňovat plán německých okupačních vojsk, udělat si z mnoha obcí své vojenské cvičiště. Nic se proti tomu nedalo dělat, hrozil by až ten nejzazší trest. Nikdo dopředu nevěděl, kam se bude stěhovat. Pak to bylo velice rychlé. S příkazem na vystěhování jsme dostali i adresu kam to bude. Tak jsme poprvé poznali paní a pana Čapkovi z Bystřice. Náš byt se skládal z kuchyně a ložnice. Byli jsme na to tři, manželka mého bratra Karla, který byl nasazen na práci v Glogau bei Breslau v Německu, moje maminka a já. Tatínek zemřel mladý v roce 1940 ve věku 47 let a druhý bratr Miroslav byl, stejně jako Karel, nasazen na práci v Halle am Salle. Ještě doma poslouchaly obě ženy zakázané vysílání z Londýna. Ještě dnes slyším to přesné zabubnování na úvod zpráv. Někdy jsem směla i já poslouchat, jindy mě maminka poslala ven na lavičku hlídat. Jen tam se dozvěděly, jak postupuje fronta a jaká je naděje, že se oba bratři vrátí domů. První večer u Čapků byla naše velká porada, zda Londýn pustit, nevěděli jsme, jací jsou Čapkovi lidé. Byli báječní, také Londýn poslouchali a také váhali, jestli mohou před námi rozhlas z Londýna poslouchat. Pak si o tom společně obě rodiny povídaly a společně poslouchaly pana prezidenta Beneše, když mluvil z Londýna k národu.
Čapkovi dovolili mamince pěstovat v malé kleci jedno house a dva králíky. Dovolili by více, ale mi jsme pro krmivo neměli podmínky. Tak jsem se dobrovolně přihlásila, že se o trávu postarám. Nebylo to proto, že bych byla tak pracovitá, ale mně se po Nesvačilech moc stýskalo. Trávu jsem trhala v okolí nového domova, ale jednou jsem si dodala odvahy a vypravila jsem se za trať, kde byla dělící čára, kam se už nesmělo. Košíček jsem už měla skoro plný, když se ke mně blížila řada mužů, vlastně vězňů, kteří jak se tehdy říkalo, stavěli z Petrovic do Bystřice přípojku pro vlak. Moc jídla nedostávali a práce byla těžká. Mezi těmi muži jsem poznala zpěváka Járu Pospíšila. Milovala jsem jeho krásný hlas a možná to byl začátek toho, že klasická hudba je pro mne to nejkrásnější zpívání. Druhý den už jsem měla v košíčku namazaný chleba v pytlíku od mouky a jak šli kolem mne, panu Pospíšilovi jsem ho rychle podala. Nikdy nezapomenu na jeho pohled, když mu malá holka, samá ruka samá noha, celá červená z té situace, podala chleba. Pokaždé, když jsem tam šla, jsem v košíku něco nesla, třeba jen pár kostek cukru.
Po krátké době se začali Nesvačiláci scházet "Na Obci" před domem, kde jsme bydleli. Hned vedle bydleli Bartůškovi, Pepa, Míla a Zdeněk, nedaleko Radochlíbův Jarda a přicházel tam i Václav Štěpánek. I když se to nesmělo, hráli na harmoniku, housle a to byly naše taneční. Přicházeli si tu hudbu sice neumělou, ale jdoucí od srdce, poslechnout i starší občané a bylo nám i v té válečné době spolu hezky.
Nesmím zapomenout na školu a její učitele. Jeden příklad za všechny. Pan učitel Majer byl asi velký vlastenec a těžce nesl, co nás má učit. Dějepis byl zakázán a velký trest hrozil učiteli, který by ten zákaz porušil. On to udělal. Řekl nám jednou, že nám poví pravdu o tom, kdo Čechům ubližuje a že nám toho poví dost, abychom si udělali pravdivý obrázek o dějinách naší vlasti a to i přesto, že když to někdo na něj prozradí a on skončí v koncentráku. Nikdo takový se nenašel, o to se postarali v jednom nejistém případě kluci. Jenže já jsem zanevřela na všechny Němce a ač mi šla němčina velmi dobře i na ni. Když pak byla hodina němčiny, odpovídala jsem na všechny otázky pana učitele Dvořáka: "Ich weis nicht". Dostala jsem do notýsku první pětku. Druhý den si mě vzal stranou pan učitel Majer a řekl mi, že Němci nemají jen Hitlera, ale i světově uznávané skladatele, spisovatele, vědce a ať se vrátím ke svým pěkným známkám a že on poprosí kolegu, aby s tou pětkou něco udělal. A pan učitel Dvořák mi tu pětku zrušil. Tak úžasné jsme měli učitele.
Květen 1945 jsme prožívali v naději, že konec války už je za dveřmi, i ve velkých starostech o bratra Karla. Dlouhou dobu jsme od něj nedostali žádnou zprávu. Nevěděli jsme, že v Německu dostal těžký zápal plic a jen velkou obětavostí přátel nezemřel. Domů se vrátil až v červnu.
Když jsme slyšeli až zoufalé volání z Československého rozhlasu o pomoc Praze, vůbec jsme rádio nevypínali a jen se báli o ty statečné lidi, kteří stavěním barikád brzdili rozhodnutí německých velitelů zničit Prahu. Potom jsme se všichni sešli U splavu, protože se odněkud mají objevit Rusové a pojedou rovnou Praze na pomoc. Nevěděli jsme z které strany a tak, když se ukázala první vozidla se strašně unavenými, ale dojatými obličeji, rodiče měli co dělat, abychom nejeli s nimi. Padlo jich za svobodu naší vlasti hodně a tenkrát jim celý národ byl velmi vděčný. Bojovali stejně za nás, jako za svou, tolik válkou poničenou vlast.
Když byla podepsána kapitulace Německa o ukončení války, ruská vojska zde několik týdnů byla různě ubytována. U Čapků byl velitel jednoho oddílu Löwa Šultin a kapitán Nikolaj. U nás byl jeden starší pán, šarži už si nepamatuji. Všichni byli moc hodní, nosili mi všelijaké dobroty a domácím s velkou chutí pořezali a naštípali dříví. Jednou "náš voják" si prohledával kapsy a nenašel, co hledal, tak se ho maminka zeptala, co hledá a on řekl: "Karandáž". Maminka sundala ze zdi kalendář a podala mu ho. On řekl jen: "Nět, ja chaču karandáž". Tak mu maminka přinesla z police Kulíkův kalendář, ze kterého jsme si četli a řekla mu: "Tady máte další kalendář, nebudete si to sice číst, ale třeba vám stačí obrázky, klidně si ho nechte. Zase ho odmítl ze stejného důvodu a maminka mu řekla, že jiné kalendáře nemá. Při této řeči vstoupil do kuchyně bratr Miroslav, který měsíc před koncem války uprchl z Německa a ptal se maminky o co jde. Ona mu řekla, že chce na ní kalendář a ona že mu oba kalendáře podala, on chce pořád asi jiný, ten jeho karandáž. Bratr jí na to řekl: "Mami, on chce tužku, ne kalendář". Dlouho jsme se tomu smáli.
Když odjížděli, prý na japonskou válku, tak se všichni sousedi složili na večírek pro ně, ne penězi, ale přinesl každý, kdo co mohl doma postrádat. Chleba s bůčkem, nakládané houby a okurky, buchty a tak podobně. Našich domácích Šultin slíbil, že se sem brzy na nás přijede podívat, jen co všechno skončí. Všichni jsme ho oplakali, asi Japonsko nepřežil. Byl doktor a Gruzínec.
Války jsou zlé a ukazují, jak zlí dovedou být ti, co je vyvolají. Někdo v ní ztratí život, ač válku nechtěl, druhý na ní zbohatne, ač se jí nezúčastní. To všichni zapomněli, co slibovali ti mocní světa po první i druhé světové válce? UŽ NIKDY! Kéž by si to připomínali každý den.
