Vyhnání z rodné obce, ztráta domova
Od narození žil pan Karel Kozák ve Vrchotových Janovicích. Tam byl jeho tatínek na panství baronky Sidonie Nádherné kovářem. Bydleli v historické kovárně.
Za druhé světové války byla obec zahrnuta do území, které mělo být vystěhované pro zřízení cvičiště vojsk SS. Když došlo na vystěhování, stěhoval se zámek, kovárna, paní baronka, nájemce panství pan Pešek. Ten zahynul i s rodinou v koncentračním táboře. Stěhoval se i kovář se svou rodinou. Z některých objektů udělali Němci dílny na opravy vojenské techniky, jiné přizpůsobili svým potřebám. Z věže vystěhovaného kostela strhli jehlancovou střechu a na místo ní umístili protiletadlové kulometné stanoviště. V okolí zřídili koncentrační tábor pro vězně.
Při vysídlení území SS cvičiště došlo někdy k přesunu části obyvatel jedné vesnice do druhé v rámci hranic území cvičiště. To je také případ Kozákových. Úředníci SS přišli ke starostovi obce s požadavkem na řemeslníky a řidiče do dílen zřízených na Konopišti. Kovář Kozák byl všestranný řemeslník i řidič, tak byl vybrán mezi prvními. Kozákovi byli přestěhováni do Nesvačil, které již byly vystěhované, do domku u Brejšků. Sotva se nastěhovali, odsunuli je na konec vesnice směrem k Petrovicům do domku u Fulínů. Byl to poslední domek na pravé straně silnice. U silnice v této části bydleli další přesídlenci z Janovic. Byla to rodina Kolářova, Kramperova a Hájkova. V této části bylo i několik rodin z Nesvačil, přesunutých z vlastních domků ve vsi. Vedle Kozákových byli Rabiňákovi, přes silnici Skalický, Kůstkovi, v zatáčce u rybníka byla početná rodina Dubova.
Rodinný dům Fulínů, Nesvačily č.p.100. V době vystěhování zde byla přesídlena rodina Kozákova.
Janovičtí otcové jezdili pracovat do dílen na Konopišti. Nesvačilští pracovali v místě obce a na polích v okolí. Nakupovat se chodilo do Bystřice. Potraviny byly na příděl, boty na poukaz, šaty na body. Všeho bylo málo. Každý měl tzv. Ausweis-průkazku pro výstup a vstup na střežené území. K přístupu do Bystřice k nádraží bylo možno použít novou silnici kolem letiště. Cesta kolem letiště se samotným dětem nedoporučovala, dole u Bystřice byl pracovní tábor. Byli v něm tzv. míšenci, lidé ze smíšených česko-židovských manželství. Po válce jsme se dověděli, že tam byl vězněn i herec Miloš Kopecký. Vězni stavěli také vlečku z Bystřice do Petrovic, kde byly sklady. Pro školáky byl na Sonderlager s vězni nepříjemný pohled. Východ z prostoru a vstup střežili vojáci, před mostem železniční trati měli strážní budku. Doporučená cesta do Bystřice byla po staré silnici. V místě mostu přes železniční trať byla opět strážní budka s vojenskou hlídkou a okopem pro střelce.
Školní výuka byla v Bystřici komplikovaná. Nová krásná měšťanská škola byla zabraná Němci. Na budově visely vlajky s hákovými kříži. Pro výuku sloužila obecná škola na náměstí. Ta však nemohla pojmout všechny žáky Bystřice a vystěhovalců. V každé třídě bylo více jak 40 žáků. Proto byla školní výuka prováděna i po hospodách. Školáci vystěhovalci chodili na výuku do hospody U Vola (ulice K Líšnu). Po nějaké době bylo školní vyučování prováděno i v Památníku. Tam již byla pěkná místnost a slušné podmínky, nečpělo tam pivo a kouř. Ale ani cesta do Bystřice a z Bystřice za školní výukou nebyla mnohdy bezpečná. Školáci vyšli z domovů s taškami na zádech. Když přilétali kotláři (hloubkaři), kteří většinou útočili na železniční trať, nebo přelétaly bombardovací svazy, tak se do školy nešlo. Schovat jsme se utíkali i s matkami a malými zavazadly do úvozu v nedalekém lesíku (Šenkýřův lesík pod Kobylí Horou). Němečtí vojáci po nich stříleli.
Na louce za obcí po levé straně směrem k Petrovicům probíhal výcvik dělostřelců. Měli tam šest kanónů a střileli kamsi do zabraného území. Nejdříve stříleli z jednoho kanónu, pak ze dvou a nakonec končili výcvik velkou salvou ze všech šesti kanónů. Německý voják den před střelbami šel oznámit do domů u silnice na Petrovice, že se bude druhý den střílet, abychom nechali otevřená okna. Přesto se stávalo, že nějaká tabulka praskla. Další den po střelbách přicházel voják sklenář a poškozené tabulky vyměnil.
Děti z rodin, které byly v Nesvačilech, chodily i po vsi. Nechodily však do domů, kde byli němečtí vojáci a důstojníci a nechodily ani do kostelů, které sloužily jako sklady. Občas některý německý voják se snažil o slovní kontakt s vystěhovalci. K nám chodil voják jménem Bugár.
Děti zajímali zvláštní vojáci, kteří tam prováděli výcvik. Měli maskované uniformy. Říkalo se, že jsou to Estonci. Pochodovali, zpívali a neměli funkční zbraně. Jen dřevěné hrubě otesané imitace pušek bez řemenů. Dokonalejší podobu už měly dřevěné lehké kulomety natřené černou barvou. K iluzi střelby používali Estonci dřevěné bedýnky s klikou. Při točení klikou se otáčel válec s ozuby. Ten zvedal paličky, které dopadaly na stěnu bedýnky a vytvářely zvuk podobný kulometné střelbě. Podobné řehtačky se používaly o velikonocích. Někdy se stalo, že nějaký ten kulomet se stal tajnou výzbrojí i některého přičinlivého klučiny.
Na letišti nebyly žádné budovy, jen malá stavba pro strážné. Letadla měli Němci i na polích kolem letiště zamaskované smrčky. Kotláři je snadno rozpoznávali.
Konec války přinášel obavy, jak to všechno dopadne. Zda bude boj s vojenskou posádkou, nebo jen proběhne odsun vojska. V táboře vězňů také měli obavy, zda je Němci při odchodu nezlikvidují. Občas nějací vězni uprchli. Pomáhali jim také čeští řidiči z dílen z Konopiště, když je převáželi z práce do tábora. Na smluvený signál z korby vozu řidič zařadil rychlost tak, aby nákladní auto zpomalilo a někteří vězni pak mohli vyskočit z jeho korby. Strážný podřimoval v kabině vedle řidiče a ničeho si nevšimnul. Naštěstí pro vystěhovalce a obec to dopadlo dobře. Nebojovalo se, vojáci opustili obec klidně.
Německé vojsko vystřídali vojáci Rudé armády. Důstojníci se ubytovali v rodinách vystěhovalců. U nás bydleli vysocí náčelníci. Domek nebyl velký, tak jsme museli na půdu. Jejich sluha Viktor jim nosil v našich konvích na vodu víno a kořalku, maminka jim pekla chléb. Maso měli z poraženého dobytka, u Skalických jim šili nové nárameníky, všichni se radovali z konce války. Občas z radosti i stříleli, to bylo třeba se schovat.
První letadlo, které na letišti po odchodu Němců přistálo, byl sovětský Kukuruznik. Bystřičtí kluci k němu přiběhli a když zjistili, že pilot potřebuje vědět, jakým směrem se letí do Prahy, jeden chlapec se nabídl, že ho tam navede. Dolétli až na Ruzyň. Odvážlivec se jmenoval Střelka, později emigroval a stal se důstojníkem americké armády.
Pak nastalo období, kdy se navracely původní vystěhované rodiny do svých domovů. Někteří se nastěhovali rychle, domky měli volné, ale poničené. Kozákovi to měli komplikované. Kovárna, kde dříve bydleli, válku nepřežila, panství Sidonie Nádherné přestalo fungovat. Nájemce zahynul v koncentračním táboře, hospodářství bylo rozvrácené. Po přechodném pobytu už mimo Nesvačily se rodina Kozákova přestěhovala do Senohrab a živitel rodiny našel zaměstnání v Praze.
Tak skončila naše válečná vystěhovalecká anabáze.
Příspěvek vznikl na základě osobních vzpomínek pana Karla Kozáka.
...
