Krutost války
Mrzne již několik dní. Všude je plno sněhu. Strážní budka nad tratí se chvěje ve studeném větru. Tatínek si stěžuje, že je mu ve službě zima. „Dones na hradlo trochu čaje, Evo!” řekla maminka a strčila mi do ruky thermosku. Tatínek má dnes noční službu. Je už pozdě večer, ale nebojím se. Svítí měsíc a je jasno jako ve dne. Jdu lesem po úzké pěšině vzhůru ke trati. Z daleké zátočiny vyjíždí vlak. To by už byl večerní rychlík ? Ale ne, to je nákladnice. Jede nějak pomalu. Vtom někdo vystřelil. A zas a zas! Vyběhnu na sráz nad tratí, přitisknu se ke stromu a dívám se dolů. Jak se vlak blíží, slyším křik a něco, co zní jako táhlé vytí. Když je vlak pode mnou, vidím na otevřených vagonech husté zástupy lidí, těsně k sobě přimknutých. Snad to ani nejsou lidé. Hromady hadrů , nad nimiž svítí vyzáblé obličeje, bílé mrazem. Muži, ženy, děti. Všichni křičí, naříkají. Z třetího vagonu někdo vyskočil a utíká k lesu. Rána — a člověk padá obličejem do sněhu. A tady běží dva, drží se za ruce, snad — Ne, nedoběhli. Na druhou stranu trati někoho vyhazují, ale po tom nestřílejí. Na jednom vagoně stojí voják a bije dlouhým bičem lidi po hlavách. Thermoska mi vypadla ze ztrnulých rukou. Pádím pěšinou ke vsi a křičím strachem i bolestí. „Mami — !.” Maminka si přehodila kabát a letí k trati. Vrátili se s tatínkem až k ránu. Sbírali mrtvé a vozili je do Bystřice na hřbitov. Maminka se třásla. Tatínek byl celý shrbený a na nikoho se ani nepodíval. „Co to bylo za hrůzu, tati?” „Vlak smrti z Osvětimi,” řekl tiše a stoupl si k oknu. Po prvé v životě jsem viděla tatínka plakat. Bylo to v lednu 1945.
Podle vyprávění spolužačky Evy Doležalové napsala Ludmila Benešová z jednoročního učebného kursu v Bystřici.
----
