Nesvačily, vypsání dějin se zřetelem k jejich okolí, díl II
Slované v Nesvačilech a raný středověk.
Jestliže se nenalezl v Nesvačilech a v okolí s vyjímkou Olbramovic žádný pravěký artefakt, neznamená to, že se tu objevili lidé zčista jasna až někdy ve 12. - 13. století, kdy jsou první písemné zprávy např. o Tožici či Kavčí hoře nad dnešním Líšnem. Je pravděpodobné, že se při nějakých příštích stavebních výkopech takové předměty objeví, ale velmi záleží na opatrnosti a odpovědnosti nálezců, aby nedopadly jako ony z r. 1924 na dvoře u Šindelářů.
Ráz terénu, bezlesého, vhodného pro zemědělství nezůstal nepovšimnut v eneolitu a byl obděláván jistě z obou stran. Do nesvačilského dolu se svažovaly nevysoké protáhlé svahy z jedné strany výběžky Českomoravské vysočiny, od západu se táhne oblá protáhlá vyvýšenina zvaná Kobylí hora.
Náznak odpovědi nám dá etymologie místních a pomístních jmen - toponomastika. Kobylí hora, Kobylí les, Kobylí pole, prostě Kobylí je častým pomístním a jednou i místním pojmenováním v okolí Nesvačil. Vůbec v Čechách a na Moravě je mnoho pojmenování Kobylí. V podstatě je to vždy místo, které bylo vyhrazenou pastvou. I když Kobylí hora u Nesvačil svou protáhlostí svádí k volnému přirovnání terénu ke kobylímu trupu, přece jen mu s jistotou přiřkneme význam občiny. Jsou to místa, kde společně pásli od rodových dob obyvatelé kobyly, klisny, sveřepice. Jméno Kobylí hora svědčí tomu, že obyvatelstvo bylo slovanské. Občina byla na hranicích polností hrazena tarasem či zídkami, i později při rozpadu občin. Stopy po těchto zídkách byly dlouho patrny.
Kobyla byla také mýtickým symbolem pohanských Slovanů. Ani tu nejsme beze stop v lidové tradici. Vypravovalo se, že na Kobylí hoře měl být postaven kostel. Při pokřesťování nesvačilských usedlíků jistě šlo o postavení křesťanského kostelíka. Že tato lidová tradice se pokouší postavit kostel na Kobylí hoře, svým jménem pohanského pozůstatku, není divu. Kostely se stavěly tam, kde býval kult nadpřirozených sil. Třikrát se o to pokoušeli, třikrát někdo odnesl připravené kameny naproti, tam, kde stojí kostel dnes. Není to ojedinělá pověst. Často se za podobných okolostí vyskytuje to svědectví zápasu křesťanství s pohanstvím. Avšak nesvačilská pověst praví, že kameny byly odneseny naproti, kde kostel dnes vskutku stojí, a kde byla záhy ve středověku budována tvrz. To ukazuje na rivalitu dvojího obyvatelstva: jednoho pod Kobylí horou a druhého na vyvýšeném terénu, kde se říká "Na valách" a kde stojí kostel. Zde můžeme hledat výklad pojmenování vsi - Nesvačily. Opatrný filologický výklad je, že je to ves Nesvačilů, buď rodiny Nesvačila, či lidí, kteří nesvačili. Ve středních Čechách je mnoho záporných jmen na NE. Až budou obsahově srovnána, řeknou nám více o smyslu tvoření takových jmen. Dosud se to nestalo. Pokusme se sami o výklad jména: svačiti je staré a jedinečné slovo české. Svatčiti znamená pohostit přátele. Základem slova je svat, přítel, příbuzný, člověk jednoho rodu.
Tedy nesvat je z jiného rodu, nepříbuzný, ne-přítel. Jméno dostala ves podle tvrze Na valách. Ti byli tedy pro lidi pod Kobylí horou Nesvačilé. Je tu třeba mluvit o dvojím obyvatelstvu, které vytvořilo ves podle jména jedné části. Tato okolnost vysvitne, až budeme popisovat založení tvrze. Pod Kobylí horou však již bylo nějaké obyvatelstvo, nebo tam přišlo později než Nesvačilé, což je méně pravděpodobné.
Roku 1924 na Šindelářově dvoře likvidovali základy podruží zchátralého domku i se základy a přišli v pískovci na vytesanou komůrku, v ní byly tři hliněné nádoby. Tehdejší nesvačilský učitel a vikář církve československé převzali tyto nádoby, aniž nechali rozhodnout nějakého odborníka, po letech však už o nádobách nevěděli, nepamatovali se a nádoby zmizely. Když jsme se v padesátých letech ptali paní Šindelářové, přesně určila barvu ( červenohnědou ) a obsah ( tmavošedý popílek ). Pomáhali jsme její paměti předkládáním obrázků jednotlivých typů. Mohlo se jednat o nádoby středověké, v nejlepším případě slovanské. Pro tento typ se rozhodla paní Šindelářová - označila výšku 30cm a připustila i typické vlnovky a vpichy pro slovanské nádoby. Lahvovitý charakter nádob ani uložení v komůrce nesvědčí pro popelnice - ostatně by se byly našly i jiné při překopání dvora, ale spíše o uložení v komoře, sklepu. Slavinita nádob není vyloučena, ale určení by bylo možné jen s nálezem ztracených nádob.
V roce 1953 byl na Šindelářově statku na zahradě kopán základ družstevní drůbežárny. Studenti benešovského gymnázia - archeologický kroužek - vykopali mnoho střepů - několik krabic, vesměs středověkých, datovaných do poloviny 14. století. Byla zde zřejmě hrnčířská dílna. Není tu dokladů tenkostěnných černých tuhovaných nádob s nápisy na horním okraji bříška, jaké známe z té doby z hradebních odpadových jam. Toto byla asi dílna tvrzního pána. ( Do důchodu nesvačilské fary patřily i nádoby a misky ).
Jiné pomístné jméno, jehož si musíme všimnout, je Ohrada, vyvýšené místo na severovýchod od kostela přede vsí, nad starou, dnes zrušenou a stěží rozeznatelnou cestou do Bystřice. Zdánlivě je to v terénu nevysoké místo, něco přes 400 m.n.m. Je to však kóta a z místa samého je ovládající rozhled na přístup k Nesvačilům, k Bystřici a hlavně na vrch nad Tožicí, vyvýšenina, z které ovládáme široké okolí.
Pomístní jméno Ohrada vychází z terminologie osídlovací. Ve starším významu je to ohrazené místo na rozdíl od hradiště, kde se méně významný člen vojenské družiny ohradil zdí a příkopem, v novějším emfyteutickém právu je to právo ohraditi založené nebo povýšené město ( pokud je poddanské ) plotem nebo plaňkami: tak se říkalo Mladé Vožici Plaňková Vožice, i Benešov byl plaňkami obehnané město. Tedy ifra fossatum et murum - za příkopem a zdí. Je to tedy privilegium vyšších vrstev feudálních. V Nesvačilech je to rodina, která později, když se vyvíjí zákupní právo, přejde z Ohrady na nesvačilskou tvrz. Ovšem známe i hrazené vesnice, v našem okolí např. Jírovice, ale jen část na sever od neveklovské silnice.
Ohrada nesvačilská má kruhový půdorys obehnaný zdí, dnes snesenou, na nejvyšším místě směrem ke staré cestě bystřické je ještě zachovaná část zdiva nasucho, pravděpodobně zbytek obydlí. Zdivo je rovnáno a zpevňováno stejným způsobem jako na nejvyšším areopagu tožického Vrchu.
Stará bystřická cesta, která vyúsťovala do Nesvačil a pokud tam již stála tvrz, vyhýbala se jí a obešla malým zákrutem do vsi pode tvrzí, poznáme, že se vyhýbala později I. rybníku v soustavě rybničné fortifikace, stářím a analogií s tožickým Vrchem, s nímž je stejného stavebního stáří, patří Ohrada do starší doby hradištní, t.j. do 7. - 8. století. Je to doba zvýšeného avarského nebezpečí, které sem buď Slované přivádí, nebo se tu před nimi opevňuje. Je to doba důraznějšího kmenového soustředění.
Není známo, kdy byla Ohrada jako opevněné sídliště opuštěna a kdy začíná budování nesvačilské tvrze. Nejde tu ani o jednofázovou opevňovací práci, nýbrž o dvě: opevněného dvorce a opevněné tvrze.
Je ještě jeden pomístní název, který zdá se, ztratil již význam - Bašta. Je to místo u III. spodního rybníka a jeho funkce byla opravdu baštou, kde přebýval baštýř. Ovšem bašta středověkého rybníku, který sloužil spíše obranným účelům než rybním, je to pevná věžička, kde je hlídána rybniční soutava tří rybníků terasovitě umístěných a spojených, které napájejí příkopy kolem tvrze a regulují tedy stav vody ve všech třech rybnících. Termín baštýř pak zůstává i v rybničním hspodářství pozdější ekonomie.
To, co se odehrává od 10. století v Nesvačilech je jen konkrétní epizodou velikého procesu, který probíhá v Čechách od 10. do 12. století, tedy ve třetí době hradištní. Pražský kníže z rodu Přemyslovců využívá převahy pražského osídlení, vojenské i organizační převahy a rozšiřuje svoji moc na území někdy konkurenčních rodů na Žatecku, Libicku, tak i na jih od vnitřního hvozdu na jih od Sázavy, když nedlouho předtím z Kouřimska ustoupila knížata zlická. Z hlediska našeho kraje šla kouřimská oblast asi od Čerčan na jih, takže Nesvačily nepatřily k oblasti zlické.
Nejstarší zprávou o nějakém velikém hradišti blíže Nesvačil najdeme u Kosmy k r. 1055, kdy za knížete Spytihněva je na pevném hradě řečeném Leščen kmetem Mstišem na rozkaz knížete vězněna jako rukojmí manželka Spytihněvova bratra Vratislava. Tento hrad je rozsáhlý a je zřejmě v přímém držení pražského knížete, jak bylo obvyklé administrativní zajištění pražské moci. Archeologické výzkumy na hradišti leštenském však ukazují na starší založení hradiště slavanského typu. Není ještě obsazen knížecí družinou bojovníků, je tu přímý správce knížete.
Přímé knížecí držení hradu se však již přežívá. Břetislav soustavně kolonizuje území směrem na jih od pražské oblasti, proniká přes vnitřní sázavský hvozd a usazuje tu mnichy benediktinské na Ostrově a na prokopské Sázavě, usazuje i své družiníky na vysunutých ostrozích, jako byl např. ostroh benešovský, kde se usadili velmi záhy přední družiníci erbu zavinuté střely, tehdy nazýváni po svém prvním vynikajícím předku Benešovi.
Benešovici se příliš rozrodili, postupovali na všechny směry od Benešova a zakládali tu převážně terénní opevnění - jako byli předchůdci líšenských pánů, kteří vyšli z Kavčí hory. To byl jeden bod poblíž Nesvačil, který měnil správní i mocenskou situaci kolem Nesvačil. Nejbližší středisko nové feudální správy byla Tožice. Situace Tožice je složitá. Na jih odtud je Spálený vrch, mohutné, devastované hradisko halštatskolaténského typu. Ve jméně jsou skryty osudy tohoto hradiska a jeho kontinuitu převzalo rozlehlé hradiště jihozápadně od Spáleného vrchu, jež si zachovalo jen střízlivý název Vrch. Je to hradiště slovanské a do doby budující tvrze si pravděpodobně uchovávalo svoji funkci. Hlídá cestu z Pražska do jižních Čech a jeho menším pomocníkem je malá pevnost Ohrada u Nesvačil. V té funkci, jakou má Ohrada, o níž jsme mluvili, najdeme v okolí více pomístních názvů tohoto významu. Např. u Pozova je pomístní název Vohrada, na Jankovsku bychom také našli několi Ohrad. Ohrady jsou tu proto, že není zcela blízko hradiště, dnes skryté v indiferentní název Vrch nebo Hora.
Na tožickém vrchu bylo tedy slovanské hradiště pro významnost místa. Tožice jsou dalším střediskem pronikání družiníků. Dalšími byly Olbramovice, Chvojen a Maršovice z nejbližšího okolí. To jsou centra, odkud se rozcházejí rozrody. K Tožickému centru tedy patří Drachkov, Ouběnice, Opřetice, Nesvačily. K Olbramovicím patřily Tomice. K Maršovicům Bezejovice a Tvoršovice. To znamená, jde o rodové družiny, v nichž primogenitury a po nich jejich přímí potomci osazují hlavní střediska jako Tožice a sekundogenitur tvrze. Význam družiníka, který se nazývá v tomto kolonizačním způsobu cliens, se zvyšuje, může-li k tvrzi přistavět kostel, či spíše, když se může opřít o církevní organizaci farní.
Vývoj této kolonizace a pokus o pražský knížecí centralismus je ovšem dosti dlouhý a hlavně složitý problém, protože do něho od počátku 13. století zásáhne právo emfyteutické, tzn. německé, spíše možno říci zpřesněné ve smyslu dědickém, ekonomickém, kdy mnoho clientů ( panošů ) klesne z někdejšího postavení družiníků na zbrojnoše, a mají-li ještě nějakou půdu, na tzv. svobodníky. Jen málo těch někdejších družiníků se dostalo výše. Tento vývoj vyvrcholil na začátku 15. století v předhusické a husické době.
Začněme však líčit problém v celé šíři. Všimneme se nejdříve, jak od Prahy na sever podle obou vltavských břehů se táhne hustá síť románských staveb kostelních a s nimi někdy tvrzí. Hustá soustava románských staveb se prostírá i mezi středním Labem a dolní Sázavou, zejména na labských březích směrem k Chrudimi a pak se soustava táhne k posledním nejvýchodnějším místům - Doudleby, Běstovice, Vračovice, Sv. Jiří, Česká Třebová, Litomyšl, Hrutov, Mladočov, Dolní Újezd. Geografická souvislost ukazuje, že soustava románských památek sleduje směr od Labe na jih k pravému břehu vltavskému od Křenovic a Zahrádky. Soustava sleduje také břeh Želivky a Blanice, překračuje Pecínovské hory a sleduje starou cestu od Chánova přes dnešní místa Bystřice, Benešov a Pořičí. V nejbližším okolí Nesvačil jsou to Olbramovice, Tožice, Ouběnice, Bedřichovice, Albrechtice, není pochyby o románském založení kostela v Maršovicích , Neveklově, Janovicích aj.
Písemných zpráv o majitelích těchto lokalit máme až na úplném počátku 13. století. To je pozdní datování i pro určení stavebního stáří. Jsou to zprávy hlavně z pozůstatků nejstarších desk zemských, kde jsou zaznamenány dědické pře, škody a loupeže z feudální zvůle, které obyčejně vznikaly z neuznaných dědických nároků. Vystupují tu celé rodiny, ba rody které se obviňují, páchají škody jeden druhému, přepadají se z důvodů příbuzenskodědičných. Máme tu tedy rozrody i s majetky, rozchvaty půdy. Z těchto pramenů, pochopitelně konfrontovaných s nejstaršími prameny soudního - arbitrážního - řízení, můžeme blíže určit ty, kdož seděli na tvrzích. Ve dvou takových zápisech o rodovém záškodnictví Radslava z Tožice z počátku 13. století poznáváme, že cliens nesvačilský byl mezi příbuznými tožickými, jímž jeden nespokojený dědic škodil. Několikrát se mihne v těchto zápisech nebo svědectví v soudních aktech církevního soudu pražského vladyka nebo panoše z Těptína. Je to tvrz dnes zaniklá poblíž Kostelce na Křížkách, která patřila Těpticům.
Podle dědických údělů byli příbuzní Břekovců a rodu zavinuté střely. Patří mezi první známé vojenské družiny Přemyslovců, jako byli Vršovci, kteří z příkazu Přemyslovců vyvraždili Slavníkovce a zpustošili Libici roku 995. Vedle Vršovců byli známí jako první družiníci Těptici, jichž prvního předka usadili Přemyslovci na vsi Těptíně mezi Horami Jílovými a Kostelcem zv. později na Křížkách. Pak to byli Munici, kteří již v 11. století měli ves Munice u Hluboké nad Vltavou.
U těchto rodů ( kromě kronikářské zprávy o Vršovcích ) známe jejich pevné zachycení z 2. poloviny 11. století. To je doba, kdy se již přežívá správní dělení přemyslovského území podle knížecích hradišť ( Lštění ), a nastává osazení podle systémů družinných rodů, z nichž nejdůležitější na území poblíž Nesvačilům je ostrožná pevnost Benešoviců. Augustust Sedláček nemá sice za prokázaný rok založení Benešova 1048, t.j. v době Břetislava, který je nejvýznamnějším fundátorem klášterů na Ostrově a na Sázavě, nicméně jím uznaný rok 1070 pro benešovický kostel ( t.j. za vlády Vratislava II. ), je zároveň letopočtem, jenž pomáhá určit vznik nejstarší fáze románských staveb. Je to doba první stavební formy jak Ostrova, tak Sázavy a stavební zkušenosti byly nutné i pro stavby venkovských kostelů jako prototypy. Věžní fortifikace je nejdůležitější a vždy nejstarší částí konglomerátu staveb, k nimž pak přibude kostel, zpravidla obdélníkového půdorysu v rozměrech 6x12m. Nelze tu rozvádět principy románských staveb podrobně, je to nad rámec této kronikářské zprávy.
Konstrukce věží u kostelů v Tožici a Nesvačilech, stejně jako na jiných místech, předpokládá tedy již prototyp klášterních staveb v Ostrově a na Sázavě. Mají již své pevné dané a typizované stavební pricipy, šířku zdiva a délky i výšky. V této stavební soustavě spadá stavba nesvačilské věže do poslední třetiny 11. století, tedy do stejné doby, v níž předpokládáme i románský kostelík na benešovském Karlově, i když po románském kostele není dnes viditelné stopy. Do té doby patří i kostel bystřický, který nezabíral dnešní půdorys kostela, nýbrž připíná se k dnešnímu kostelu severně, kde jsou ještě stopy po románské apsidě.
Je nyní třeba popsat věž. Nový průzkum věže nám poskytne nové poznatky. Věž má půdorys čtvercový 5,5 x 5,5m, při čemž zdivo má sílu 1m. Je tedy vnitřní prostora 3,5m široká. Výška věže je 14m bez zastřešení ( t.j. kampanily a dnešní cibulové báně ). Věž neměla vnější vchod. Byl jediný přístup do věže, a to v severním rohu věže se sestupovalo do chodby, která je dnes zasypaná, a byla objevena při kopání hrobu 4. prosince 1958 u vnější strany zdi věže, odkud běžela šikmým, ne k věži kolmým, krytým směrem severozápadním do dnešního č.p. 9, kde se ještě pamatují na vyústění této chodby. Chodba musela být podzemní, pozdější nános ji mohl zakrýti, avšak byla primitivně zaklenutá pomocí jednoduchých kamenných klenáků. V prostoře samé věže jsou dvě střílny. Větší směrem na západ se širokou šikmou sedilií a na jih. Výška uzavřené místnosti je 3,5m a u stropu jsou otvory po trámovém stropu. Později byla nepřístupná místnost prolomena směrem do kostela ( na východ ), protože podle svědectví Martina Ješuty sloužila za sakristii, nežli byla postavena dnešní. V prvním podlaží nad strážní místností je ve věži další prostora, která měla přístup od severní strany celou šířkou této boční stěny, jak je obvyklé u emporových typů. Na straně východní je kamenné klenutí obloukové v šířce celé stěny, které otevíralo pohled do kostela, tvořilo emporu do kostela s kamennou předprsní a stříškou nad emporou. Nad touto stříškou ve zdivu věže jsou ještě stopy po zastřešení kostelní lodi 4m široké, s přeponou 2m, takže sedlo střechy tvořilo výšku 5m a nejnižší šířka je 6m. Od vrcholu pomyslné a na věži naznačené střechy kostela se 2m nad tím začínala nejkrásnější románská ozdoba věže - sdružená okna. Byla na všech čtyřech stranách, dvoje okna vždy s dvouobloučkem uprostřed taženým. Pod nedotaženým obloučkem je podepřeno okno červeným pískovcovým dříkem na jednoduché patce a s jednoduchou hlavicí. Vše je dnes zazděno, kromě jedné - severní strany, kde dříky chybí, ale dva byly nalezeny v suti pod věží. Nad okénky je kampanila. Stará věž je v podstatě zakončena ve všech čtyřech rozích zvnitřku vybranými kamennými pahýly, které ukazují na zastřešení dřevěnou věží s trámovým podsebitím a šindelovým příkrovem.
Věž měla tedy převážně obranný účel. Přimykal se k ní kostel, jak ukazují stopy střechy ve věži. Dnešní půdorys kostela je však půdorysem přestavby kostela v nestylový sál z let 1700 - 1733. Ant. Podlaha v Soupise památek se domnívá, že dřívější stavba je uchována ještě jen v části severního zdiva. Podle věže šlo o románský kostel, jakých se zachovalo mnoho v okolí, především na Tožici. Loď tohoto kostela vybočovala o 1m na každé straně věže, o to byla širší. Byla tedy podle propočtů zastřešení šířka kostela 8m. Délka je pak dvojnásobná šířka věže, tedy 12m. To odpovídá typům takových kostelů. Na východě byla loď ukončena apsidou 5m v půlkruhu, jak to odpovídá i u jiných románských staveb.
Je zajímavé, že na votivním obrázku ( dnes v Muzeu v Benešově ) z r. 1754 je nesvačilský kostel v nemožné zeměpisné orientaci ( z kočáru jedoucího z Líšna do Nesvačil ), je kostel hrazený s kulatou věží. Tato nepochybná malířská licence byla způsobena spíše kruhovitou apsidou starého kostela, která podle datování obrázku musela existovat ještě před rokem 1754.
Empora v prvním patře věže ukazuje na sousedící panské sídlo. Na tvrz, v níž sídlil nesvačilský cliens, panoš. Jedno spojení ukazovala podzemní nebo k ochranné zdi přilepená chodba od věže do dnešního č.p. 9. Není pochyby o tom, že č.p. 9 bylo dvorem nesvačilského panoše. Empora však vede kolmo od věže na stranu severní.
V nejbližším okolí Nesvačil je nápadné nakupení románských staveb. Spolehlivými znaky vysloveně románského založení této doby jsou: oltářní orientovanost směru východního, základy románských apsid, věže se střílnami s dvoj i trojokny, někdy i v úplnosti celku zachované. Někdy nalezneme část románského zdiva, stopu po románské empoře, nebo emporovitý oblouk v zachované věži. Smyslem zachování románské stavební mapy je svědectví o politických zápasech, které vedou Přemyslovci, jednak se zličskými knížaty kouřimskými a slavníkovskými na Libici. Románského založení-nebo zřetelné románské stopy nesou-jsou samy Nesvačily, Lštění, Poříčí, Ledce, Týnec, Ostrov, Bystřice, Maršovice, Netvořice, Neveklov, Slapy, Vysoký Újezd, Chvojno, Tožice, Olbramovice, Opřetice, Alběnice, Bedřichovice, Vrchotovy Janovice, Jankov. V těchto místech jsou kostelní stavby, k nimž lze rekonstruovat tvrze. Samotné tvrze bez kostelních doprovodů jsou v Tomicích, Drachkově, Bezejovicích, Tvoršovicích, Mrači. V 13.století jsou mnohé z těchto staveb přestavovány přechodným způsobem raně gotickém-někdy nebývá vyměněna románská apsida, v případě Vranova není zrušena, nýbrž je zahrnuta do přestavby s ponecháním původního půdorysu. Někdy je proměněna v šesti až osmibokou apsidu protogotickou, jako v Alběnicích. Určování je tedy dosti obtížné. Je to však už problém plně feudální.
Není pochyby o tom, že nesvačilská tvrz, kterou jen tušíme za zborcenými zdmi dnes zvanými valy a za zarostlými příkopy, nastoupila své poslání obranné po nějaké mohutnější fortifikaci-Na Vohradě. Všimli jsme si, jak hustě jsou nakupeny románské stavby kolem Nesvačil a vyjmenovali pozůstatky. Také jsme si všimli, jaký smysl asi sledovalo husté budování románských pevnůstek od Prahy na jih a severovýchod. I když ještě mnoho bude třeba zjišťovat, abychom se dobrali zobecňujícího poznání, naše zkoumání přináší již dnes závažný poznatek. Ohrada je starší fortifikací, přesune se později na tvrz Nesvačily. U Tožic je podobný případ. Nad Tožicemi je bezejmenný "Vrch" a na vrchu jsou zbytky obrovského hradiště nepochybně slovanského založení, které se později posunulo níže, kde u kostela přes cestu na sever je svahovitý zdivem zpevněný terén, na jehož svazích jsou patrny valy, příkopy, spádové zdi, které mohou být i pastvinnými tarasy občin. I Kavčí hora se nám objevuje v historických pramenech dříve, nežli se z ní stáhnou léštenští pánové z Dubé na Léštno, ještě tvrzeného, ne hradebního typu. Zřícenina hradiště je i stará Mrač poblíž dnešní zachované středověké tvrze. Takových lokalit bychom našli více.
K datování hradiště na rozdíl od tvrze nám přispěje ještě jejich zvláštní uplatnění. Hradiště, jak je patrné z hradiště na tožickém Vrchu, je rozlehlá stavba, která mohla mít v druhé nebo třetí hradištní éře význam hradiště správně administrativní v hospodářství čistě naturálním, ale v každém případě plnilo funkci útočištnou. Kolem hradiště nalézáme pak ještě ve feudální době přežitek rodové společnosti: občiny, společného lesa, louky, pastviny. Často je to i kultovní místo, svědčí o tom jména Kobylí, Provodná, Na pohanskom /u Jablonné/, Bílá panna /u Sázavy/ atp.
Tvrz je rozsahu daleko menšího. Největší areál nalézáme v Kozmicích. I tvrziště nesvačilské je poměrně velké, ale vejde se sem málo lidí. Jen členové vladykovy rodiny, vojeské družiny nemohlo být mnoho, všimneme-li si celkem malé prostory v nejspodnějším podlaží nesvačilské věže, odkud pod zemí odcházeli a přicházeli do kmetcího dvora.
Tvrz je už stavební útvar vyhovující feudální diferenciaci obyvatelstva, výrobním vztahům i poměrům. Pán sídlí zcela zvlášť - možno-li z termiologických důvodů říci - v paláci. Čeleď na kmetcím dvoře. Pod tvrzí se usazují podsedci. Není jich mnoho, jsou to domy se třemi až čtyřmi rodinami.
K tvrzi patřila keramická dílna. Nalezli jsme tam při vykopávkách družstevní drubežárny střepy z rozmezí dvou až třech století. Byla to asi známá keramika v kraji. V nájemní smlouvě s benešovským predikátorem na farní důchody se vypočítávají i zásobní hrnce nesvačilské. Jinak se vyvíjí druhá část Nesvačil, domy, shloučené kolem dolního rybníka. Na starých mapách jsou dvoje Nesvačily vedle sebe. Na Müllerově mapě z roku 1721 ten záznam zřetelně přečtete.
Soustava tří rybníků terasovitě založených je obecným poznatkem románských tvrzí, která se drží ještě ve stavebnictví gotickém. Půdorys tvrze odpovídá terénním možnostem - je kruhový, oválný, v případě nesvačilské tvrze na parcele 126 lichoběžníkový. Věž tvořila strážní prostor s jediným příchodem-podzemní chodbou. Ostatní bylo zazděno se střílnou na jih a západ. Východní strana zpod věže je prolomena později, když byl již postaven dnešní rozšířený kostel. Sedilie u střílen jsou mohutné. Nevejde se však více než šest osob. Vnitřní rozměr 4x4m a je nutno počítat se sestupem do podzemní chodby při severní straně. Po schůdkách sestoupili armiferi-zbrojnoši do chodby asi 1,5m vysoké a k západu vedla pod zemí směrem ke statku Jirovských do kmetcího dvora. Možná, že bližší vyšetření prokáže, že tato krytá útočištná chodba sledovala vnitřní ochrannou zeď, jejíž jeden opěrný pilíř tvořila dodnes stojící věž. Zbrojnoši se nedostali tedy chodbou do kostela, ale vchodem na severní straně kostelíka, kdežto pán, kmet, vladyka přicházel do kostela, resp. věže ze samotné tvrze, jejíž půdorys je zachován na parcele 126. Vladyka přicházel přímým severním směrem do I. patra vyzdviženou dřevěnou chodbou-emporou. Na severní straně věže v I. patře je patrná stavební konstrukce po vchodu do empor. Empora, t.j. prostora v níž seděl vladyka s rodinou při mši, byla ve věži. Hledáme empory spíše v kostele, kde vytvářejí jakousi kruchtu-dnešní kruchta se vyvinula z empory, nebo klášterní oratoř. Jde v podstatě o místo i přístupem oddělené od přístupu a meškání obyčejného lidu. Nesvačilská oratoř je v celé šíři věže a do výše 2m překlenuta kämenným obloukem.
Odtud se díval vladyka do kostelíka. Původní kostelík byla skromná románská stavba, přilepená na veledůležitou věž. Byla to typizovaná románská stavba. Ant. Podlaha se v Soupise památek domnívá, že na věž navazuje stejně staré zdivo, zachované v severní stěně dnešní lodi. V předpokladu, že věž a severní zdivo jsou nejstarší zbytky románské stavby je malá záhada: přestavby pohnuly orientací kostela.
K věži se tedy připojoval kostelík. Jeho loď vybočovala o 1m na každé straně věže, takže šíře původní lodi byla 6+2m, tedy 8m. Délka je typizovaná, rovná se dvojnásobku délky věže, na niž je připojena, tedy 12m. Loď je zakončena apsidovým půlkruhem, v němž býval oltář. Střecha byla položena na sedlovou konstrukci, ta je zachována asi 2m nad věžovou emporou. Nad střechou je další patro věže, je to pozorovatelna, později kampanila, zvonice. Ozdobena je na každé straně dvojsloupkem románsky klenutým. Vnitřní pilířky jsou z červenavého pískovce. Sloupky jsou zazděny a staletá krása čisté románské jednoduchosti v šedi omítky a přiklopena typickou venkovskou cibulkou, kterou je dnes věž nestylově zakončena. Jinak tomu bylo v její románské slávě: mezi sloupky dvojokének bylo vidět daleko široko k Tožici, k Horám, Chvojnu. Jen Kobylí hora bránila rozhledu. Za ní byly jen Zahořany a lesy až k Vltavě. Kamenná věž končí kamennými pahýly asi 0,5m vysokými, dovnitř vykrojenými. Tyto polopilíře sloužily jako konstrukce pro dřevěné krakorce, na nichž bylo zbudováno podsebití dřevěné, pravděpodobně šindelem kryté do výše věžního patra. V podsebití byly později zavěšeny zvony a celá věž byla ukončena jednoduchou končitou věží.
Krytá chodba vedla tedy do dvora /dnes Jirovských/, do vladykova paláce. Nepředstavujme si vznešený palác. Měla obdélníkový půdorys, zachovaný na parcele 126, ona část paláce, která se ze západu přimyká ke dvoru, kam bylo možno přejít přes vodní příkop, byla vyšší nežli ostatní část směrem na východ. Tu se palác zvedal v jediné široké podélné věži, nedosahující zdaleka výše věže kostela, nebo věžemi dvěma, po obou stranách dvora. Obvod tvořila kamenná zeď, ale neměla nic společného s ekonomií. Byla od ní přísně oddělena. Vstup do tvrziště byl od východu od staré bystřické cesty, která vedla pod Ohradou. Dnešní bystřická silnice tuto cestu zahrnula do sebe. Těsně před kostelem se mohlo vstoupit po padacím mostě jedině do dvora. Někde z bystřické strany byla výpadní branka.
Tvrz byla založena na systému tří rybníků, podkostelní je zachován dodnes, další rybníky, když ztratily ve středověku fortifikační smysl, připadly - druhý terasovitě umístěn nad prvním - faře. Donedávna byl znám pomístní název Fara. Třetí rybník - opět terasovitě umístěný nad druhým tam, kde dnešní silnice do Semovic tvoří jeho někdejší hráz. Voda z rybníků se pouštěla do příkopů kolem tvrziště a odtékala I.rybníkem spádovým potokem pod Kobylí horou k Bezejovicům.
Prvním nesvačilským vladykou jmenovaným v písemných pramenech je vladyka Mikeš - r.1318.
Zrekapitulujme si nyní základní poznatky:
Nejstarší osídlení slovanské v Nesvačilech můžeme situovat do úžlabiny mezi Kobylí horou a Ohradou. Je to slovanské, pohanské osídlení s keramikou pražského typu, které postupující feudalizací ztrácí svůj dosavadní smysl. Ba naopak, když je hotov ostrovský klášter a končí se vliv zličský a kouřimský, křesťansví se stává hlavní orgnizační oporou feudalismu a knížecí družiny pražské postupují ve vnitřní kolonizaci usazeného obyvatelstva, které dostává přesně rodinné, patronomické či jiné evidenční označení. Rody se rozkládají a diferencují se družiníci. Starý leštenský hrad zřejmě v době Vratislava II. ztrácí svůj správní smysl, který se přenáší na družiny knížecích hradských kmetů. Družiny kmetů knížecích se posunují z Pražska na jih na jihovýchod, i k Brdům na druhé straně Vltavy. Tato rozsáhlá kolonizace - podle všech známek a důsledků se odehrála nejspíše za horlivého kolonizátora Břetislava. Nestačil na to zřejmě ani život Boleslava II, tím méně neschopnost Boleslava III a jeho bratří. Zakládací listina ostrovského kláštera je např. podle falza z r.999, ale ukazuje, že ostrovský klášter svůj základ již měl a čekal jen na velkorysou přízeň grunderského panovníka, a tím byl Břetislav, deváté století může být tedy počátkem pro budování tvrzí založených feudálně a organizačně a odmítající ideové formy pohanské. I v Nesvačilech se začíná pohřbívat podle křesťanského ritu na místě kolem kostela a ne pod Kobylí horou, z níž se zachovala jen občina. Tak rozsáhlá vnitřní kolonizace, jaké jsme v románké době svědky, nemohla být pochopitelně vyřízena v jediné generaci, dokončení feudalizace naší krajiny můžeme položit do rozmezí druhé pol. 11. a 1.čtvrtiny 12.století.
V r.1955 se pokusila hist. Reichertová na základě archeologického průzkumu v Martinicích u Votic datovat odkrytou tvrz. Datovala ji počátkem 14.století, rakouskou cestu, kterou jsme sledovali, osadili mnohem později a domnívá se, že jména obcí jako Ouběnice, Arnoštovice, Heřmanice, Bedřichovice, Votice, Rudoltice apd. naznačují německou účast. Současně se však podivuje, že tyto vesnice nemají práva zákupního a že písemné prameny o nich většinou mlčí. Vychází z listinného materiálu nejvyššího sudího zemského Boleslava z Ředhoště a Martinitz z roku 1252. Nepřihlíží přitom k románským stavbám raného typu, jak jsme jej už viděli u některých těchto vesnic. Je to emporová funkce kostela, resp. věže. Reichertová poznala věžovou emporu - později prolomenou kruchtou- i v Martinicích, oddělení samotné tvrze od poplužního dvora, kruhový půdorys tvrze. Příkop, val a soustavu tří rybníků, jejichž voda naplňuje příkopy tvrze. Můžeme tvrdit, že i vesnice německokřesťanských patronomických pojmenování prodělaly stejný vývoj ve stejné době jako tvrze a kostely z druhé strany rakouské cesty. Historické zprávy nám o tom nic neřenou, ale kostel v Olbramovicích nápadně připomíná kostel v Nesvačilech.
Všechno jsou to kmetské statky, které vznikly z živné půdy feudální rozdrobenosti, na okrajích větších panství knížecích družiníků, kteří pak ve středověku v rostoucím tlaku mocných šlechticů, vzhledem k rozrodu vlastní rodiny, byli nuceni záhy své statky drobit , dělit mezi své dědice, neustále svárlivé, a kteří nebyli schopni konkurence zvláště tam, kde pocítili tlak farářů i řeholních řádů, kam šly celé podíly na záduší, odkazy. Až do husitské doby byli všichni chudí, že málokomu se přiznala větší urozenost než cliens, panoš. Jen z románské doby, která měla v sobě pozůstatky rodové úcty z doby dřívější, byl stařešina uznáván jako kmet či vladyka. Až v 15. století se přiznával právně postup ze stavu panošího do vladyckého. Náš zeman je romantická představa 19. století. Husitství jim přiznává rytířství, ale byl jen malý rozdíl mezi zchudlým pánem - třeba Roháčem z Dubé nebo Mikulášem z Husi - na druhé straně Divůčkem z Jemniště nebo jiným rytířem. Náš poslední vladyka z Nesvačil je Heřman a odchází navždy z Nesvačil do služeb husity pana Oldřicha Vaváka z Hradce jako pouhý armifer - služebník pánův, zbrojnoš.
Tento příspěvek je ukázkou z bohaté badatelské práce pana PhDr.Jana Hertla, významného regionálního historika.
Obrázek představuje rekonstruovanou podobu nesvačilské tvrze a kostela.
Pravděpodobný tvar a provedení nádob, které byly nalezeny u Šindelářů v r.1924. Bohužel došlo k jejich ztrátě.
m
