Putování naším krajem za císaře pána
Přijdeme do dvora. První otázka po pozdravení byla: “Jest paní šafářka doma?” “I jest,” zněla odpověď, a již po chvíli zvala nás hospodyně s vlídným úsměvem do sednice. Šli jsme rádi. Vidí-li člověk v cizině vlídnost a upřímnost, mile to naň působí. Zakrátko stál před každým z nás hrnek slíbené smetany. Opravdu, vzpomenu-li si nyní na ni, dostávám chuť. Hustá, že v ní lžíce stála, a výborná byla, jak jen býti může. A což ten znamenitý venkovský chléb! Nezpůsobný Smělý nezdržel se, aby kus kradmo do kapsy nevstrčil. Však ho za to také pan farář vyplísnil. “Inu, nemohl jsem si pomoci,” vymlouval se viník, “nejedl jsem nikdy tak výborného chleba, i chtěl jsem si kousek schovati na večer.” “Vždyť jest neslušno bráti co s bez vědomí hospodyně,” káral ho náš vůdce dále. “Kdybyste byl o něj požádal, dali by vám jej též.” “Neučiním toho více,” sliboval Smělý zahanben. Kráčeli jsme silnicí dále až k malé osadě, jménem Chvojno, chvojenský kostel vystavěn jest na dosti vysokém kopci a jest na hodinu cesty od Benešova viděti. Před kostelem k jihozápadu mezi horou Chvojenskou a vrchem Chlumem rozkládá se divoká, romantická úžlabina nad potokem Janovickým a v té stával druhdy hrad Kožlí, jehož lesem porostlé zbořeniny se na skalnatém vrchu spatřují. Byl vystavěn na skále deset sáhů vysoké, jejíž tři části vodou potoka Janovického jsou ovlažovány. Okolí jest divoké. Mezi kamením a suchým listím pne se borůvčí, jehož něžné kvítky se stydlivě ukrývají pod kožnaté listy. Tam blíže u potůčku bublavého jest zvláště veselo a hlučno. Malebně se vine stezka při potoku výš a výše ku hradu.
Dostoupili jsme i tam. Zbořené zdi povleklo křoví dávno hustou mříží, a ze střílen, jimiž lítaly koule a šípy smrtonosné, vystrkují nyní šípky kvetoucí větve jako věnce míru. Všude ticho. Stanuli jsme a divné myšlenky rojily se v našich hlavách. Vida, pomyslil jsem si, my památky své chráníme skvostnými krabicemi, ba sklem je přikrýváme a příroda zachovává svá stará arcidíla tím, že nechává je obrůsti keřem i mechem. Jaká to prozřetelnost! A ty zdi — staré již kolik století a posud jsou pevné, jako by byly ze železa. Jak pevně tehdy stavěli!
Najednou spatřili jsme kouř, valící se z údolí. Udiveni vystupujeme na příhodné místo, odkud snadno vše viděti, a uzřeli jsme rodinu knížete Lobkovice, která vařila v lese svou svačinu. U potoka stáli sloužící s koňmi, ale kněžna s dětmi uchýlila se hlouběji do lesa a na ohni suchým dřívím rozdělaném vařila v úhledných kotlících kávu. “Podivný to rozmar,” podotknul Libeňský. “Nikoli”, odporoval jsem mu, “jest to dobrý způsob, kterým dítky učí se navykati prostému životu venkovskému.” “Pravda,” přisvědčoval P. Radešovský, “princové i princezny přijdou mezi lid, naučí se znáti jeho zvyky i jeho život, což jim později velmi prospěje.” Z Chvojna jest velmi dobře viděti dosti velikou vesnici Václavice, která dříve byla městem. Leží v půvabném údolí mezi horami nad potokem Janovickým, Kozlovským zvaným. Jihozápadně vypíná se nade vsí lesnatý vrch Chlum; na západě strmí nižší Hůra, bohatá na houby, a na jižním úbočí Hůry nazývá se podnes jedno místo na “šibřinkách”, kteréž jméno odtud původ svůj má, že byly tam vykonávány popravy. (Benešov byl sídlem královského popravce). Jihovýchodně od vesnice strmí vrch: “Na vinici”, druhdy skutečně vinice, která nyní v role přeměněna jest. Pod vrchem tím jest známé v okolí místo “Višňové”, které císař Karel Václavicím daroval. Konečně v pozadí pne se nad veškerou krajinou král zdejší hornatiny, hora Neštětická, položená za Chlumcem a Hůrou. Ve Václavicích jest farářem P. Václav Voříšek, kterýž má přední zásluhy o zachování Rukopisu Zelenohorského. Slyšeli jste zajisté o této staré a vzácné památce našeho písemnictví. “Nemýlím-li se,” promluvil Jaroslav Libeňský, “jsou Václavice rodištěm českého spisovatele Josefa Slavína Votýpky”. “Ovšem,” dotvrzoval pan farář. “Otec jeho byl zde učitelem. Největší zásluhy získal si Votýpka o dítky, píše ponejvíce články z oboru vychovatelství. Také Jan Šach, básník český, narodil se zde a otec jeho, nyní již šestasedmdesátiletý stařec, dosud ve Václavicích žije.” Po chvíli cestovali jsme dále. — Minuli jsme Tvoršovice. Tvoršovice patří nyní panu Janu Šebkovi, který zámek i krajinu zvelebil, ale celý statek ohradil zdí dosti vysokou, že z některých stran ani do vesnice bez veliké zacházky přístupu není. Pan P. Radešovský pozoruje, že jsme již poněkud unaveni, zatočil k vesnici, jež nazývá se Nesvačily. V té je kostel Povýšení sv. Kříže, v němž konají se každou druhou neděli, jakož i o všech svátcích Panny Marie, služby boží. Uprostřed obce postavena jest nová dvoutřídní škola, krásná jako zámeček. Slouží občanům Nesvačilským ku cti. Zaslouží si pochvaly, neboť nešetříce nákladu téměř 10.000 zl., Nesvačilští postavili dětem chrám vědění — a ovšem sobě pomník nehynoucí. Kéž jsou Nesvačily vzorem obcím jiným, kteréž v úrodnější krajině ležíce a bohatý jsouce, často tak i zpozdile si vedou, že oněm uvědomělým mužům, kteří pobízejí je ku stavbě školy, neodmění se jiným, než posměchem a láním. Ovšem ne pro učitele, aniž pro úřady školy staví, nýbrž že pro takový zpozdilci hodni jsou jen politování, neboť nevědí, že pro své děti, pro svou krev budují tento útulek.
Odtud podél rybníka brali jsme se k malé vsi Radošovice zvané, kam jsme s večerem dorazili. Ves tato jest rodištěm našeho milého vůdce P. Radešovského, a protož i rozhodli jsme se, že tam přenocujeme. U příbuzných p. faráře jsme se mile pobavili. Vlídná pohostinnost česká zaskvěla se tu velmi krásně. Dosti pozdě uložili jsme se na lůžko, kdežto duch náš ve snění bloudil po krásném kraji Benešovském.
Přepsáno z dobového tisku. Autorem je Ladislav Hejtmánek, učitel v Libni v Praze. Měl zálibu v literárním dokumentování tehdejší společnosti. (Konec devatenáctého a začátek dvacátého století). V Libni byl aktivně činný ve sportu, pěveckém sboru i v politickém životě.
----